latinské jméno prvku pochází z latinského slova silex - pazourek. České jméno je odvozeno od minerálu křemenu.

Křemík je polokovový prvek, čistý prvek má stříbřitě modrošedou barvu. Z chemického hlediska se podobá uhlíku. Jedná se o velmi nereaktivní materiál, na vzduchu neomezeně stálý, tvrdý. Má velkou afinitu ke kyslíku.

Křemík je druhým nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře, tvoří jí téměř z 30 %. I když je elementární křemík chemicky odolný materiál, v přírodě se nachází křemík pouze ve formě sloučenin. Sloučeniny křemíku jsou základní složkou velké většiny hornit tvořící zemskou kůru. Nejčastěji se křemík nachází ve formě křemičitanů, hlinitokřemičitanů. Mezi nejdůležitější minerály patří křemen (SiO₂), který má mnoho odrůd lišících se do sebe barvou (ametyst, křišťál, citrín, záhněda, jaspis, opál, ...).

Elementární křemík se vyrábí redukcí oxidu křemičitého koksem za vysokých teplot v obloukové peci. Tímto se získává nepříliš čiský křemík pro použití v průmyslu. Velmi čistý křemík pro elektrotechniku se připravuje redukcí SiCl₄ hořčíkem nebo zinkem. Vzniklý křemík se pak dále čistí zonální tavbou. Jinou možností je tepelný rozklad těkavých halogenidů křemíku.

V průmyslu se křemík využívá při výrobě železa. Křemík je také složkou některých slitin, jako je třeba ferrosilicium nebo silumin. Velké množství superčistého křemíku se také využívá na výrobu elektrotechnických součástek, diod, tranzistorů, procesorů. Některých sloučenin křemíku se využívá pro jejich tvrdost při výrobě brusných materiálů.