Původ názvu je nejasný, mohl by být odvozeného od německého slova Zinke značící bodec nebo zub, a to kvůli vzhledu kovu.

Zinek patří ke kovům, které lidstvo znalo už od starověku. Jde o měkký, lehce tavitelný, modrobílý stříbrolesklý kov. Za normální teploty jekřehký, za vyšší teploty se ale dá dobře zpracovávat. Zinek patří k nejsnáze těkavějším kovům. Z chemického hlediska není zinek příliš odolným kovem, na vzduchu je ale stálý díky pasivaci tenkou vrstvičkou oxidu.

Zinek je v zemské kůře o něco více rozšířen než měď. Vzhledem ke své reaktivnosti se vyskytuje pouze ve svých sloučeninách. Hlavními rudami je sfalerit (blejno zinkové, ZnS) a kalamín (ZnCO₃).

Výroba zinku vychází nejčastěji ze sulfidu. Ten se praží za přístupu vzduchu a přechází na oxid zinečnatý. Ten se buď redukuje uhlíkem za vysoké teploty nebo se rozpouští v kyselině sírové a následně vylučuje elektrolyticky. Kov se následně čistí vakuovou destilací.

Zinek má široké využití, nejdůležitější je jeho použití na antikorozní povlaky. Zinek je také součástí mnohých slitin, napříkald mosazi. Velké množství zinku se také využívá na výrobu suchých článků.